Dan - nejlepší pes na světě

9. listopadu 2008 v 12:48 | Je to příběh mého (troufám si ho přivlatnit) psa |  Píšu
  • Dan byl pes , o kterém musím napsat


    Jak se narodil.
Narodil se prý jako poslední štěně 1.3. 1986 v Hlučíně fence pudla. Otec byl snad nějaký teriér. Vypadal jinak ,než ostatní štěňata.Byl menší a hlavně- navíc.Víc než mohla fenka ukojit. Majitel ho nabídl jeho první paničce Pavlíně T.. Že pokud ho chce, ať si ho vezme hned, že zabírá místo jiným štěňátkům.Vypiplala si ho tzv. od miminka. Nemohla však mít psa doma, tak přespával na statku, blízko nádraží. Každé ráno ho nakrmila a pustila. Šel s ní k vlaku, kterým dojížděla do školy a čekal na ni na nádraží až do odpoledne, kdy se vrácela. Pak spolu byli celý den. Seděla s partou na lavičce u nádraží a pes pořád s ní. Vídávala jsem je denně, protože když jsem přijela vlakem do školy do Hlučína , Pavlína jela tím samým vlakem na opačnou stranu a zase naopak,ona přijela ze školy a já jela domů . Když vystoupila, Dan ji poznal mezi všemi vystupujícími a nastupujícími v davu a nadšeně ji vítal. A tak to bylo den co den 3 roky.
Bohužel jednoho dne to pro oba skončilo.Pavlína se z jedné taneční zábavy už nevrátila. Mohlo jí být tak 17 nebo 18, když měla autonehodu. Dan zůstal sám.
Jak pochopil, že zůstal sám.
Už ho nikdo večer nezavíral.Marně čekal celé dny na nádraží. Každý den se s nadějí prodíral mezi cestujícími a pak si zklamaně lehl na své místo k budově nádraží, odkud měl dobrý výhled a čekal na další vlak. Bylo mi ho moc líto. Bylo mi 15 let
Pohřeb. Nikdy jsem neviděla tolik tmavě oděných mladých lidí. Vlakem nás přijelo tolik, že v 6 vagónech se nedalo nadechnout a na nádraží v Hlučíně čekali další.A všichni šli jedním směrem.Na hřbitov. Dan některé znal, tak pobíhal zmateně od jednoho k druhému a hledal, ale jeho panička nikde nebyla. Byl se všemi i na hřbitově.Když bylo po všem, zase zůstal sám.
Jak se přestěhoval.
Tajně jsem mu ze školní jídelny přenášela něco ze svého oběda ,jak se dalo. Když jsem Dana chtěla pohladit, ucukl a lehl si o kus dál. Jídlo jsem mu nechávala na zemi. Z ruky si to nikdy nevzal. Myslím, že umíral steskem.
Řekla jsem o něm mámě, avšak ta o dalším psu nechtěla slyšet. V té době jsme měli dva a kočky. Když jsem jednou jela na taneční zábavu, potkala jsem kluky z Pavlíniny party. Právě se domlouvali, že ten pes trpí, že složí nějaké peníze a nechají ho utratit. Bylo rozhodnuto. Řekla jsem jim:,, Co blbnete,vždyť já si ho beru domů, už to mám domluvené." ,,Fakt jo? No tak super.Je to dobrý pes." Myslím,že měli radost.
Hned v pondělí po škole, hodně pršelo, jsem šla k Danovi a chtěla ho pohladit po noze. Zvedl jen velké oči a nohy podsunul pod sebe.Řekla jsem mu:,,Pojď se mnou, pojď…". Ani se nehnul. Výpravčí vlaku už vyšla z budovy. Musela jsem jít. K mému úžasu se najednou zvedl a přiběhl ke mně, jako by byl můj pořád.Byl vyhublý na kost.Jedna paní průvodčí , blondýnka, na mně volala, co to sním provádím, že toho psa zná.A že není můj.Volala jsem na ni:,, Už jo,beru si ho domů" Volala na mně ,že to je moc dobře, že to hned musí oznámit ostatním..
Doma moc nadšení nebylo.Prý to nejde a že to neuživíme. Tak jsem si pomyslela:,,však se to nějak udělá. Ráno ho vezmu sebou do Hlučína a ze školy zase domů. Snad to dopadne dobře."
A taky ,že jo.Ke škole jel se mnou,ale když jsem šla ze školy, na nádraží Dan nebyl.Celou cestu vlakem domů jsem si nadávala.Když jsem docházela domů, Dan seděl před naší brankou, běžel mi naproti a hlasitě vyl radostí.Máma říkala, že ať teda zůstane, že ho lákala domů, když přijel sám vlakem, ale že jen čekal. Strašně se na mne upnul. A tak u nás zůstal.
Jak maturoval.
Zpočátku, když jsem byla ve škole,seděl na cestě před naším domem a čekal.Později pochopil, že na zahradě je to lepší , a že může také důvěřovat jiným lidem.Že je doma.
Kromě do školy, chodil se mnou všude. Nepotřebovala jsem ani vodítko. Hlídal si mně sám, čekal na mne kdekoli a jakkoli dlouho. Brávala jsem ho i na venkovní taneční zábavy .
V den mé maturity na Hlučínském gymnáziu mě šel doprovodit k vlaku. Řekla jsem mu, ať jde domů. Otočil se a šel. Ale ve skutečnosti jen obešel nádraží a čekal také na vlak.V Hlučíně, když jsem vystoupila, vylezl z jiného vagónu a radostně zavyl.Myslel, že budu mít stejnou radost jako on, ale bohužel. Tak co teď?
Nechala jsem ho před školou, ať čeká. Jenže : hodně lidí, všude otevřené dveře, tak zrovna, když jsem si tahala první otázku, slyšeli jsme za dveřmi křik:,, Co je to tady za smradlavého špinavého psa?Čí to je?Vyhoďte ho…!!!"Polil mě pot a kývla jsem na svou třídní R.R., že to je můj.Pustili ho do místnosti a už tam zůstal. S eděl mi pod nohama. Ani nevím , jak jsem odmaturovala. Jen při vyhlášení výsledků tam Dan nebyl,protože pan profesor M.Š. řekl:,, No ,doufám, že aspoň u vyhlášení tady nemusí být.." Spolužačka mi dala pásek svého baloňáku a uvázali jsme ho venku.
Jak si vyjel autobusem.
Jednou po své občůravací vycházky nepřišel domů. Hledala jsem všude.Týden byl pryč. Až jednou večer, když máma přijela z práce řekla ,že jedna paní povídala …..že jeden řidič psa vyhodil na konečné zastávce v Ostravě-Vítkovicích.
Jela jsem hned.Autobus mi jel kolem deváté večer. Už byla tma. Ve Vítkovicích to nebylo tak jednoduché, jak jsem si představovala.Že písknu a pojedeme domů. Dan tam nebyl , byly tam jen skupiny našich snědých menšinových spoluobčanů.Nesmyslně jsem se jich ptala, jestli neviděli mého psa.Jedna Romka mi poradila,že na konci ulice je hospoda, tam že ví všechno.
V zakouřené místnosti bylo plno. Plno místních snědých obyvatelů.,,Prosímvás",zeptala jsem se a hospoda ztichla.Nevím ,co jsem si od toho slibovala, v jedenáct v noci, v romské hospodě,a s odstupem času mě obchází hrůza, když si vzpomenu, jak jsem pokračovala:,,Neviděli jste mého psa?Černého ,kudrnatého?."Kroutili hlavami,že ne,tak jsem se ptala:,,A nemohli jste mi ho, třeba, sníst?"Jedinou odpovd, kterou jsem dostala bylo:,,My černé psy nežerem…"
No, raději jsem vycouvala. Musela jsem jít na poslední noční autobus ,,A.zítra pojedu znovu",dala jsem si závazek.
Druhý den mě napadlo, jestli ho nedal někdo do útulku.Pracovnice psince říkala, že sice žádného psa nepřijímali,ale že mi je ukáže,že si můžu i vybrat jiného.V první místnosti nebyl,ale jak jsem byla , tak ty psí čumáčky mezi mžížemi a ty smutné oči mi na náladě nepřidaly. Zadržovala jsem pláč, Hořkost v krku mi nedovolila ani polknout.Nebyl tam. ,, Ještě máme jednu místnost,ale menší.."nabídla mi paní.Ztrácela jsem naději. Úzká vydlážděná místnost, po stranách různě velké zamřížované boxy a zase ty smutné oči , štěkot a kňučení. Jak málo stačilo, abych Dana nikdy neviděla. Dovnitř se mi už nechtělo,bála jsem se ,že se rozbrečím, tak jen na prahu jsem řekla:,,To je škoda.."Víc mi stažené hrdlo nedovolilo.
Najednou se ozvalo známé radostné zavytí. Bodlo mě u srdce.Běžela jsem k úplně poslední kleci, cloumala jsem se záklapkou,nešlo to otevřít.Jen se svezla po stěně k zemi a rozplakala se. Psa mi pustili a řekli,že je to opravdu šťastné shledání.To teda bylo.Pak jsem zaplatila za týdenní pobyt s koupelí, stravou, odčervením, očkováním atd. Vyšlo mě to na pěknou částku.Pak jsme jeli šťastně domů.
Moc ráda na něho vzpomínám. Byl se mnou od mých 15 do 26 let,takže jsme toho hodně zažili.
Zemřel doma, mezi svými - 5.1.2000. Když mi bylo smutno,říkala jsem si ,že jsem ho vlastně měla jen půjčeného a že je zase u své první paničky někde v nebi.
Takže zase není sám. A to je dobře

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama